Červená podprsenka

S krajkou!

Možná prozrazuji velké intimnosti, ale mně to tak nepřijde. Prožila jsem totiž s tím zdánlivě obyčejným kouskem dámského prádla docela slušný seberozvojový zážitek. A bylo hodně zajímavé pozorovat, co se ve mně děje, tak se zkrátka nejde nepodělit.

Z původně celkem otravného nákupu u nás v Lidlu se rázem stal poznávací kurz a ještě ke všemu zdarma. Vlastně ne, stál mě cenu té podprsenky, ale de facto byl aktuálně k nezaplacení.

Koukla na mě z regálu, kde byly v krabičkách její další méně zajímavé sestry. A taky tam stály další dámy, v tu chvíli jsem je titulovala „baby“, ale to se sem nehodí. S prominutím nebo bez :-) se přehrabovaly ve zboží a to je věc, která mě stoprocentně odradí od jakéhokoli podobného nákupu, i kdyby nabízeli bůhvíco za super ceny.

Jenže ono to bylo najednou jinak. Něco mě jednoduše vtáhlo mezi ty čehokoli koupěchtivé osoby, neomaleně jsem si prorazila cestu a koukala na tu červenou nádheru. Nevnímala jsem popuzené průpovídky a sápala jsem se po tom, o čem jsem byla přesvědčená, že mi samozřejmě patří!

Vůbec jsem nechápala proč? Krajky nesnáším, podprsenku zrovna nepotřebuju. Nojo, jenže já jsem ji najednou strašně chtěla. Fascinovala mě ta barva a zároveň jsem slyšela:

„Krajka jo? Ty jsi fakt snad magor. Na starý kolena ze sebe budeš dělat dámičku!? A k čemu, kam to budeš nosit? Stejně to není vidět! Hm a ty prachy zrovna potřebuješ na něco jinýho. Uvidíš, jak se v tom nebudeš cejtit.“

Jo, to všechno byla pravda, ale já jsem ji stejně chtěla. Chtěla jsem ji, přestože opravdu nesnáším krajky, ale tuhle jsem potřebovala. Chtěla jsem ji, protože nemám žádné červené spodní prádlo a najednou jsem po něm zoufale zatoužila. Chtěla jsem ji, protože to právě nebude vidět, ale JÁ budu vědět, že mám něco, co jsem nikdy neměla, vždycky jsem nesnášela a bude to jen pro moje prsa. Jen JÁ budu vědět, že je tak pohýčkám, udělám něco, co sice není vidět, takže se nedočkám „jé tobě to sluší“, ale až to celé vydýchám a dojde mi to, hrdě si budu vykračovat v červené krajkové podprsence!

Opravdu jsem tu zdánlivě obyčejnou a bezvýznamnou součást ženské garderoby vydýchávala dlouho. Stejně dlouho trvalo, než jsem si v ní skutečně vykračovala. Než jsem si uvědomila, co to bylo za sílu, která mne vedla k tomu zdánlivě zbytečnému a nesmyslnému nákupu. Než mi došlo, že si zasloužím já a moje ženské části něco krásného, neobyčejného a nevšedního, co není třeba ukazovat. Co je ale jen vnějším vyjádřením drobné jiskřičky, která o sobě musela dát zkrátka vědět.

Moje potlačené a ublížené já a jeho ženská část se už nechtěly dál trápit. Daly mi tak najevo, ať už proboha něco udělám a pomůžu jim. Ne kecama, ne meditacema a ostatními nehmotnými v tuto chvíli už berličkami, ale opravdu reálným krokem, který mě nakopne a spojí všechny ty šňůrky doposud vlající někde v prostoru do jednoho konkrétního činu.

A tak mám na starý kolena krásnou krajkovou červenou podprsenku, jak mi naznačoval můj rozum. Já bych řekla, že MÁM krásnou červenou krajkovou podprsenku, kolena k tomu nepotřebuju. Trochu foukám do té jiskřičky, která to všechno způsobila a věřím, že ta červená ji podpoří v oheň, který mi dál bude svítit na cestu, abych jí už neztratila.

A kdo ví, příště to budou třeba kalhotky?



A co když ?

To nevyjde? Je to blbý? Nemá to cenu? Je to k ničemu? Budu vypadat blbě? To nemá smysl?

Takový nesmysly! Fakt nesmysly? Vždyť to jsou normální otázky! A to jako říká kdo?

Znáte to? Ten klasický, otřepaný a přesto neodbytný dialog, který dokáže pořádně drnčet v hlavě? Hučí, kecá, duní a nedá pokoj? Je zajímavý, že se dokáže se stejnou vehemencí prosadit kdykoli. Prosazuje se úplně stejně, jde-li o zdánlivou prkotinu nebo o jiná, závažnější rozhodnutí. Jako třeba napsat knížku.

No vážně. Vzpomínám si, že úplně stejně mi dokázala moje mysl kecat do toho, jestli se mám pustit do psaní jakékoli z mých knížek, blogu, článků. Nevzdala jsem to a zkrátka jsem to zkusila. A ono to vyšlo. Šlo prostě jen o to, udělat první krok. Nebo aspoň krůček.

Poslat ten hlas do háje. Nechat odprejsknout pochybnosti. Prostě dát se do toho. Jakkoli, třeba s nejistotou. Jen to udělat. Nějak, po svém, jak to zrovna cítím a vnímám. Nějaké to bude, nějak se to vyvine. Jednu důležitou vlastnost to dozajista má. Je to moje! A můžu si s tím dělat, co chci. Změnit, předělat, zrušit a začít třeba znovu.

Uvědomuju si, že ten hlas je se mnou odjakživa. Provází mne, co si pamatuju a dokázal mi pravděpodobně zmařit hodně nápadů. Těch prvních. Takových, co přišly spontánně, z hravosti, z tvoření, těch, které mi jako inspiraci posílá to nejlepší, co ve mně je. Co to přesně je, tak úplně s jistotou nevím. Snad duše, podvědomí, zdroj či vnitřní síla. Ale je to tam a je jedno, jak si to pojmenuju. To ono ví, co mně dělá dobře a kam se mám vydat.

Nojo, jenže často se mi podaří neslyšet to, co slyšet mám a slyším to, co slyšet nemám! Nebo vlastně ne. Slyším oba řečníky, ale jen jednoho poslechnu. Ježiš, ta čeština je nádherná!

Prostě se leknu a nechám se ukecat od toho rozumu. Blbečka. Jo, občas se hodí, ale častěji ho mám za Blbečka. Mysl prostě myslí, nic jiného neumí. Momentálně bych potřebovala, kdyby svoje aktivity stopla na minimum a nechala mě volně dýchat. Proto jsem se rozhodla do ní šťourat, rýt a podrobit jí křížovému výslechu.

Nesnáším „......a co když...!“

A přišly obrazy.

„Co když …dostanu pětku? …. to nebudu umět? ….....neudělám zkoušky? ….. mě nemá rád?.... neseženu práci? …...nestihnu, nezvládnu......

Bylo jich mnoho a mnoho. Pochybnosti, domněnky, strachy, obavy, nedůvěra. Kde se vzaly a proč tu jsou? Dumám, ptám se, hledám?

„A co když je to Láska?“

Jo, není to původní, snad je to název nějaké písničky, nevím. Ale přišlo to, slyším to. Netuším nejdřív souvislosti, nepasuje mi to. Zase blbost? Nechávám to plynout, věc pro mne nevídaná :-) a jen s tím jsem.

Jen cítím, nerozumím. A je to asi ono. Nějak to tam prostě je. A je to před tím, než co řekne Blbeček. Blbeček totiž někdy snad i chrání. Před bolestí, před zklamáním. Proč? Protože už tu jednou bylo a třeba bolelo a to je někdy dost hustý. Jenže Láska ví, že už to bolet nemusí.

A pak se v tom vyznejte.

Každopádně jsem prozatím přišla na to, že budu líp naslouchat. Protože i když to zní stejně, může mi to přinést různá poselství. A jak to poznám?


Jednoduše se do toho pustím. Zkrátka to udělám a pak se uvidí. Změna se dá udělat vždycky.  

Temná je dobrá

Je, a ne že ne.

Jenže. Musela jsem se k takovému poznání a pak vyznání, které svou neumělou, nebo snad přeci jen trochu už vypsanou rukou, právě teď píšu, dopracovat. Přišlo to na mě předevčírem. Ve čtyři skoro tma, rej myšlenek nikterak povzbudivých a kupa nehotové práce přede mnou. Zmatek, chaos a bezradnost.

A to jak teď bude na furt? Nebo na pár měsíců? Brzo tma, smutek a splín, nechuť k čemukoli? Vize spíš horšího než lepšího, absence světla a vy už víte, jak to myslím :-). Do ničeho se mně nechce, nic mě netěší a nebaví. No nazdar a to je teprve začátek listopadu! A jak to teda bude dál?

Budu se od rána netěšit? Budu se od rána, která bývají podzimně krásná, bát, že bude brzo tma a s ní že vylezou všichni moji strašáci? Dám jim prostor, aby se nafukovali a rozpínali a užírali můj vlastní prostor? Jasně, vím, že momentálně je pro mě složité období, ale to přece neznamená, že se bude ještě dokrmovat tmou, která zcela přirozeně a v souladu s přírodou právě teď kraluje a má navrch.

Tak kudy na to a co s tím? Fajn, přiznávám, že s podporou sklenky červeného, ale opravdu jen jedné, dobře, možná dvou :-), tuším směr a lovím v paměti. Tam nejdřív, ale protože to nestačí, volám na podporu srdce a to, co sice nevím, co je, ale vím, že to tam je zcela určitě!

Temná je dobrá!

„Ber, nebo nech být!“ Slyším hlas, který sice není příjemný, ale je tak blízký! Kroutím se, křivím, utíkám a vracím se. Tam a zpátky až zjistím, že není kam. Není kam utéct, není kam se vrátit.

Co je to za nesmysl? Jsem zvyklá, že je třeba vždycky někam jít, kupředu a nejlépe co nejrychleji, úkol nečeká. Až ho splním, dostanu odměnu. Nebo také ne, pokud udělám chybu. A bojím se. Dopředu se bojím, abych ji neudělala. A tak se točím v kruhu. Začínám a vracím se dřív, než mohu svůj úkol dokončit. Bojím se!

A co když v tom bání se, v tom strachu je zdroj? Co když v něm je ta síla, kterou hledám a potřebuji? Zkouším pozorovat tu tmu, která s brzkým odpolednem přichází. Mohu s ní něco udělat? Mohu ji ukecat, zdržet, zastavit? Houby, nemůžu nic. Tak ji zkoumám a nechávám přijít blíž.

Nejsme ještě přítelkyně, ale tak trochu se začínáme tolerovat. Ona je velmi sebejistá, neustoupí ani o píď. Proč by to dělala. Je to její prostor, její období, její království. Patří jen a jen jí a hodlá si ho patřičně užít. Učím se, dát jí ho. Přát jí ho. Být s ní, i když se bojím. I když nerozumím všemu, co přináší, jen cítím, že ona je teď ve své síle. Má ji mít. Toleruji ji a hledám.

Hledám, co je v ní pro mě. Když tu je, tak i pro mě se tam něco najde. Nic není jen tak, samo o sobě, to vím a je to jedna z mála jistot, které existují. Musí tam něco být, a tak, poučena, trpělivě čekám, co mi přinese.

Nepřináší růže, má raději jejich trny. Nehojí rány, spíš je otvírá. Není laskavá, raději studí. Nehýčká, ale je pravdivá. Dusí, abych se mohla znovu nadechnout. Není laskavá, ale miluje po svém. Je drsná, aby mohla pohladit. Je-li pozvána, přichází, aby mohla léčit.

Tak prosté to je.

A v praxi? Čekám, co bude. Něco jsem objevila a sama jsem zvědavá, jak to zvládnu žít. Prvních pár dní za mě docela dobrý! Čas ukáže …...

A tak parafrázuji Žlutého psa: „Temná je dobrá! Temná je naděje, láska, už je to tak :-)“.









Bát se je vlastně fajn

Vím, že dnes bychom měli vzpomenout na ty, kteří tady s námi již nejsou. Na naše rodiče, přátele, příbuzné, zkrátka na všechny, kteří v našem životě zanechali svůj otisk. I na mém stole stojí zapálená svíčka a můj vděk běží tam, kde je dobře.

Ve mě leží ještě jedna vzpomínka. Je jí rok a patří do míst, která miluji a na která myslím, když mi zrovna není. Shodou všech možných okolností právě v Lesním baru v jesenické Horní Lipové se v mém zápisníku objevil první článek a dodala jsem si odvahy založit tenhle blog. Toulala jsem se tehdy celý týden v těch kouzelných kopcích a ony mi darovaly své barvy, tajemství, která byla jen pro mne a pomáhaly najít odpovědi na otázky, pro které jsem si tam přijela.

Netušila jsem, jestli to vůbec bude někdo číst, potřebovala jsem se tu a tam vypsat ze všech možných trablů, potíží, postřehů a ještě ledasčeho jiného... A s tichým přáním, že to bude fajn, když někomu budou moje zkušenosti k užitku, jsem postupně přidávala další písmenka. Je vás hodně, co čtete má povídání a dělá mi to radost.

Za ten rok jsem se, podobně jako každý z nás v dnešní době, potkala se spoustou událostí. Hezkých, milých, příjemných, ale i hnusných, těžkých, složitých. Užila jsem si slzy i smích. Nechala jsem za sebou kus vlastních zbytečností, aby se další objevily. Aby mi daly poznat, způsobem velmi nepřehlédnutelným, že už ale fakt a bez diskuze je čas k dalšímu odkládání.

První článek byl o upřímnosti sama k sobě a já mám šanci se po roce znovu kouknout na to, jak že to vlastně mám. No, furt to drhne. Ale je fakt, že díky všem těm zatáčkám, houpačkám, kolotočům, stoupání, padání a zase stoupání to nějak líp zvládám :-). Zjistila jsem, že je lepší se raději nadechnout, třeba i na chvíli zavřít oči, ale pak se probát a probolet až tam, kam to jde. A ono to jde vždycky. Není to fajn ani příjemný. Je to hnusný, bolí to, vztekám se a potkávám všechny ty zavrženíhodný emoce, které jsou tzv. FUJ. Nejsou a jsou moc užitečný.

Zjistila jsem, že čím víc je vnímám a dávám jim prostor, tím víc toho nesou, ukazují a léčí. Vztek mi přinesl pochopení, bolest soucit, strach lásku. Aktuálně mám pocit, že je mi snad ještě hůř než loni. Že je víc problémů, nedaří se a zase sbírám síly. Ba ne, děvče, UPŘÍMNĚ se koukni a jdi dál, za ten první pocit. Bude mi to chvíli trvat, ale vím, že až se přežene ten první náraz, až se nadechnu a pak ty oči otevřu, zase se probolím a probojím, objevím další svoji skládačku. A to za to stojí. Zatím to teda vždycky tak bylo a právě proto nevidím důvod, aby to teď bylo jinak. A já tam někde uvnitř cítím, že vlastně tudy chci a potřebuju jít.

Máme to tak nějak všichni stejně, myslím. Právě teď nastává období, kdy máme šanci se ještě víc zklidnit, pozastavit a kouknout tam někam dovnitř. Já vím, krátké dny, málo světla, zima, venku nevlídno. Já, zimomřivec a chronický uživatel sluníčka taky zrovna nejásám. Navlíkám vrstvy, potřebuju spoustu svíček, teplého čaje a nevyhnu se ani něčemu ostřejšímu. Takový svařák v útulné hospůdce na konci výletu podzimní krajinou, no nedejte si!

Sama sobě si přeji, abych i na příště našla ta správná slova a dala je do vět, které dávají smysl nejen mně, ale i vám, milí čtenáři. Abychom každý z nás našli ten vlastní kousek ve správný čas a potěšili svoji duši na spirále jedinečných cest, které se stejně jednou potkají.

S Láskou Romana







Kašlu na spokojený život !

To jsem se zase rozjela!

Ne, vážně. Pozastavuju se nad všemi těmi návody, radami, prohlášeními: „Chcete být šťastní? Chcete být spokojení? Nechcete se už nikdy trápit tím či oním? Mám pro Vás úžasnou radu, návod, terapii, .......! Stačí když.....“

Určitě to znáte, dosaďte si sami. Na sociálních sítích takové hlášky prožívají epidemii, vyskakují ze všech stran, hemží se a poutají usilovně naši pozornost. To je právě to! To mi na tom vadí. Cítím v tom stopu ovlivnění, nepřirozenosti. Příliš mnoho růžové, příliš mnoho sluníčka. Instantní řešení.
Nasypat, zamíchat, spolknout a skoro okamžitě je z vás jiný člověk. Jo a ještě zaplatit.

„Už tolik a tolik lidí využilo naši metodu. Připoj se k nám a budeš spokojený(á), uvidíš, jak se ti rázem změní život.“ No, neberte to. Když ty počty jdou do set a někdy tisíců těch nejspokojenějších lidí na světě. A tykání je fajn, to jsme si hned všichni tak nějak blíž, že jo. Sice vůbec nevíte, kdo je na druhé straně, ale co, když máme ten společný zájem, tak jsme vlastně kámoši.

Vůbec se nechci nikoho dotknout a dělím se jen o svůj vlastní názor. Třeba zrovna to, že mi tohle vadí, mě má něco naučit. Třeba jsem nafrněná, uzavřená, protivná a nekomunikativní osoba, které vadí, že se druzí kámoší na potkání, chtějí být spokojení a už se touží nikdy ničím netrápit. Nebo jsem morous, hnidopich a asociál, který přeje všem jen to nejhorší, pokud se jemu zrovna moc nedaří. Taky se ve mně může skrývat hádavá ženská, která jen číhá na příležitost, jak se do někoho navézt, naštvat ho a už se chystá do boje za svoji pravdu! Nebo to může být od každého trochu a já s klidem říkám, proč ne!

Aktuálně právě teď bych zrovna aspoň kus, aspoň chvíli, pár dní, i pár hodin spokojeného života brala. Přes to neberu nadpis článku jako rouhání :-). Je to můj vlastní úlevný výkřik nad všemi klišé, pozlátky, sluníčkovými kecy, jednoznačnými pravdami a zaručenými a hlavně nevyžádanými radami.

A nejvíc, úplně nejvíc mě vytáčí věta: „Nač hledat jinde, všechno máme ukryté v sobě.“ Proč? Protože je to pravda :-). Jenže ono záleží na tom, kdy, jak a v jaké situaci vám to kdo řekne.

Když jsem byla fakt v háji, v opravdu zoufalé situaci, tak mi tahle hluboká, vzácná a svatá pravda byla vážně k ničemu. Ze všeho nejvíc jsem potřebovala obejmout, pohladit, vybrečet se nebo se vyzuřit. Potřebovala jsem čas na výdech, nádech. Potřebovala jsem moře času, síly, naděje, víry a pochopení, abych došla k tomu, že tomu tak opravdu je. Abych tomu uvěřila.

A jak tak brouzdáte tím časem, padáte a zase vstáváte, brečíte, zuříte a dýcháte, občas si všimnete, že se tu a tam mihne něco jiného. Záblesk, neuchopitelný pocit, zrnko víry a stopa naděje. Někdy si toho ani všimnout nestačíte, jen cosi proběhne, něco ťukne a je jinak. Jste vděční, když se najde přítel, který pomůže. Vlastní zkušeností, pouhou přítomností, nasloucháním i případnou radou. Máte štěstí, potkáte-li průvodce, který vás vezme za ruku, ukáže směr, pozastaví vaši zoufalou snahu, chtění a ukáže, jak uvolnit ten děsný tlak, který si na sebe sami vytváříme. Jen nás vezme za ruku a kousek cesty jdeme společně.

Ano, všechno máme v sobě ukryté. Nenávist i lásku. Smích i žal. Radost i bolest. Jistotu i pochybnosti. Otázky i odpovědi......Všechno k sobě patří, souvisí a nelze oddělit. Jedno střídá druhé a nic není napořád. Ani štěstí, ani nesnesitelná bolest. Všechno se jednou promění a najde k sobě tu druhou půlku.

Až když mi tohle na vlastní kůži došlo, až když jsem dostala šanci se zvedat z hlubin bolesti, smutku, vzteku, obviňování a litování, teprve tehdy jsem si dokázala všimnout toho jemného ťukání. Těch náznaků. Špitnutých odpovědí na vykřičené otázky. Nikdo druhý se mnou nebyl, nikdo mi nic neradil, nikdo nepomáhal. Po kouskách jsem chytala to, „co je jinak“. Ve svých bdělých nocích, prospaných dnech. A trvalo mně, zabedněnci, celkem dlouho, než mi došlo, že to ťukání je moje vlastní. Že jsem to JÁ. Že TO opravdu mám v sobě.

Naděje dostala konkrétní obrysy a víra mě objala a už nepustila. Stále se mnou bývá bolest, smutek, vztek i lítost. Nejsem z nich nadšená, klidně bych se bez nich obešla. Jen už vím, že když vydržím a nezaženu je, časem se ozve ťukání. A já se snažím ho nepřehlédnout, pustit dál a být s ním. Má kouzelnou moc. Dokáže totiž, že si všimnu jinakosti, změny, obratu. Povolení tlaku, opuštění snažení a chtění. Umí ještě víc. Ví, jak pozvat radost, užít si úlevu, prožít odpuštění, přijmout lásku.

A v tu chvíli, třeba krátkou, tehdy jsem spokojená. Příště bude třeba delší a až se s mým ťukáním naučím víc kámošit, až ho víc poznám, najdu v sobě o chlup víc trpělivosti, tehdy bude těch spokojených chvil víc.

Nemám vůbec nic proti jakékoli metodě, která dokáže pomoct. Sama jsem některé z nich vyzkoušela. Je rozhodně správné, že tu jsou a můžeme si vybírat. Je jich mnoho, různí lidé s nimi různě zachází a nakládají.

A nemám taky nic proti spokojenému životu. Proč ne? Jen to instantní kámošení není nic pro mě :-).





Jste dobrá...!

„…., že jste to vydržela!“ Povídal najednou ten mladík v metru.

„To vůbec není o tom, jestli je někdo, dobrý, děkuji Vám. MOC Vám děkuji!“ slyším se odpovídat a zjišťuji, co se děje, kde jsem a o co vlastně jde. Vracím se do reality.

Poznávám pražské metro, mladíka, který se opírá o dveře. Stojíme těsně vedle sebe a já vnímám jeho tvář. Usměvavou, klidnou s hlubokýma očima.

„Většinou každý uhne, když se na něj dívám,“ dodává s přirozeným klidem.

„Proč bych to dělala,“ odpovídám spontánně a už mi rozum káže spolknout dodatek : „máte krásné oči!“ Přišlo mi to blbý. Nehodí se, abych já říkala takové věci mladému muži v metru. Tak jsem mu aspoň popřála hezký den a ještě jednou poděkovala.

No jasně, blbeček rozum mi zas do toho kecá. Pro tentokrát jsem mu to odpustila, protože mě tak vrátil už opravdu zpět a umožnil mi zjistit, co se vlastně stalo.

Pohled toho mladíka jsem ucítila, prostě si mne přitáhl. Viděla jsem tvář, oči a první, co mě napadlo:

„ Co tak civí, spratek! Tak schválně, kdo z nás to dýl vydrží!“

Něco ve mně vyrazilo do boje!

„Já ti ukážu, že blbě čučet na starší vážnou dámu se nedělá!“

A udělalo se mi blbě. Normálně fyzicky nevolno, podlomily se mi kolena, začala jsem se dusit, krk sevřený a bolavý. Už pár měsíců mě různé nepřehlédnutelné a velmi důrazné okolonosti učí, že moje fyzické tělo je dokonalé ukazovátko. A je radno ho vnímat a naslouchat mu. Poučena, raději jsem hodila zpátečku a zavnímala v sobě narůstající chuť seknout, srazit, přeprat, převálcovat, ublížit.....

Známe se. Ode dávna, tedy od mého mládí, ale je možné, že patří možná ještě kamsi dál, do hluboké a dávné minulosti. Tam, kde byla dříve prioritou a potřebou. Třeba pro přežití, pro vítězství, pro nadvládu, podrobení. Nevím, nepotřebuji pátrat. Přeji si ji poznat a naučit se ji chápat, přijmout, uzdravit.

Koukám do těch očí, dávám prostor tomu, co mnou prochází a cítím, že se přestávám dusit, stojím pevněji a ty oči mě začínají objímat. Nemusím nic vydržet, ony mne podporují, ukazují cestu, vedou mne do klidu, dávají mi šanci uvidět, co je za nimi či hluboko v nich ukryté. Vidím krajinu plnou laskavosti, míru a bezpečí. Jistotu bez boje, soucit bez lítosti, pochopení bez přetvářky a bez podmínek. Cítím vděčnost a vím, že tady se nesoutěží a nehodnotí. Tady se zkrátka JE a to stačí.

Necítím se „být dobrá“. Proč? Ale je milé, že to ten mladý muž řekl, protože jsem mu mohla poděkovat. Opravdu je za co. Za tu lekci, šanci, příležitost. Snad meditaci, snad výlet...V dopravní špičce v pražském metru. Další poznání pro mého nevěřícího, nedůvěřivého a opatrného vnitřního Tomáše! Šance, příležitosti a možnosti jsou všude.

Pro příště už vím, že není až tak nebezpečné se o chlup víc otevřít a neježit se, nestartovat hned na první kouknutí. Za kapkou trpělivosti a důvěřivosti se může ledaccos objevit a najít.

A fakt nejsem na mladý kluky :-).

Buď na sebe hodná!

Upřímně mi radí moje vzácná přítelkyně.

„No, jo, jasně, budu.“

Odpovídám a v tu chvíli je mi to naprosto jasné. Co je na tom, vždyť je to normální! Jaká jinak bych asi na sebe měla být? Přeci si nebudu ubližovat! Rady si vážím, protože si vážím také toho přátelství. Zkrátka víte, že tady ten druhý pro vás je a vždy, když je třeba, udělá to nejlepší, co v danou chvíli umí a ví.

A tak se snažím být na sebe hodná. Vždyť to nic není. Koupím si nezřízeně drahý, ale fakt dobrý kus dortu, zajdu do svého oblíbeného sekáče, kde tutově ulovím za pár korun parádní kousek. Usoudím, že si zasloužím pokecat u skleničky s kamarádkou nebo si číst místo toho, abych šla luxovat.

„Jsi šikovná a fajn holka“, říkám si a těší mě, že ve svých letech dobře vypadám a nikdo by mi je nehádal. Mám bezva syna, báječného manžela a mrňavého vnuka, který zatím dělá, co umí, aby se tady rozkoukal a zjistil, o čem to vlastně je.

A snažím se dál.

Jenže se nějak začíná ukazovat, že sladké dorty mají nějakou jinou chuť a už to nějak není ono, parádních kousků ze sekáče už mám opravdu dost a vlastně mě to nebaví. Nějak tak úplně nevěřím tomu, že jsem fajn a šikovná. A když je mi zrovna mizerně, bývá mi ukradený, jak vypadám!

Tak v čem je problém? Co je na tom „být na sebe hodná“ ? Proč mi to nefunguje? Dumám a začínám se vztekat. Dochází mi, že takovou banalitu vlastně vůbec neumím!

Jenže, moji milí, ona to není žádná banalita, nic jednoduchého. Pro mě osobně je to jedna z nejtěžších věcí, které mi leží na srdci. Aha, už svítá. Kde že to leží? V SRDCI, ne v hlavě.

Problém je v tom, že se SNAŽÍM. Vždycky jsem se snažila. Musela jsem. Ve škole, v baletu, na lyžích, na angličtině. Pořád jsem něco musela, a proto si myslím, že to tak je správně. Čím víc se budu snažit, tím víc mě pochválí, ohodnotí a budu DOBRÁ.

Jsem zmatená. Něco je nějak jinak, mělo by být, tuším. Ale vůbec si nevím rady. Kam se vytratila ta samozřejmost, ta neochvějná jistota, že vím, jak „být na sebe hodná“ ?

Jak se to vlastně dělá? A co to znamená? Jak to poznám? Jak poznám, že jsem na sebe opravdu hodná a že nejsem zas ta „hodná holka“?

Když tak úplně nefungují dorty, pokec, nově ulovené sekáčové modely a jiné původně dobře míněné radosti a všechno je tak nějak divně a na levačku, je mi blbě a vůbec nevím co s tím, chce se mi na to vykašlat.

Sedím jedním zadkem na dvou židlích a to fakt není pohodlný! Tak ráda bych uměla dovolit si VYKAŠLAT SE na to být „hodná holka“. Drobný, tichý hlásek ve mně mi říká, že ano, tudy vede cesta k tomu, být na sebe hodná.

Je nesmělý, ušlápnutý, šeptá, ale já ho přeci slyším! A je MŮJ, to vím jistě. No hurá, první jakási jistota, střípek, kotvička, které se můžu chytit. A je někde tam, uvnitř a to znamená, že cesta k mojí sebelásce vede zevnitř a všechny ty venkovní drobnosti a radosti jsou jen doplněk. Teda příjemný, fajn, ale opravdu jen doplněk.

Proč mi to nikdy nikdo neřekl? Proč se to nikde neučí? Proč to nevím od malička? Proč potřebuji najít něco, co je přeci normální a samozřejmé? A proč mi to nejde a je to tak těžké?

Ticho, žádná odpověď. Můžu se nahlas ptát dokola, můžu brečet, vztekat se, prosit. To všechno jsem už vyzkoušela. Nebylo to zbytečné, nebylo to k ničemu. Nejdřív jsem našla směr a teď kousek po kousku otáčím kormidlem. Jakýsi kompas ve mně mi ukazuje, o kolik stupínků otočit a kam, jakým směrem. Učím se ho poslouchat a se střídavými úspěchy si rozumíme. Někdy je to jeden krok dopředu, dva dozadu.

Ale našla jsem POCIT! Občas mlčí, schovává se a já jsem zase bezradná a zmatená. Doluju trpělivost, abych mohla počkat, až se zase objeví. A když se objeví, neznamená to, že ho vždycky poslechnu. Pořád to tak úplně neumím, ale už vím, jaké to je, když se chytneme za ruce. To opravdu JSEM NA SEBE HODNÁ. Najdu sama se sebou společnou řeč, nebo si spolu jen mlčíme. Někdy je to prchavý okamžik, jindy pobudeme déle. A já vím, že to jde. Že někde uvnitř sebe mám ukryté bezpečí, lásku, jistotu a to vše je mé, vždy k potřebě, vždy se mnou.

A když si příště brečím u dortu, u skleničky s kamarádkou je mi smutno, připadám si k ničemu a nechce se mi psát ani písmenko, tak to prostě tak je. A co má být! Komu to vadí a kdo bude soudit, hodnotit?

Však on zase přijde. Ten POCIT! Vynutit nejde a na písknutí nepřiběhne. Potřebuje volnost, rozlet a vlastní prostor. Učím se mu ho dát, učím se dát si tohle všechno sama sobě. Nedusit nás oba snažením, chtěním a musem. Je to fuška, ale odměna je báječná. A nejlepší na tom je, že já prostě VÍM, že nikam nemizí. Jen potřebuje odfoukat něco nánosů, které se za nějaký čas nastřádaly :-).