Když hraje symfoňák

Je to paráda. Jednotlivé nástroje nádherně ladí, komunikují spolu, společně pod vedením pana dirigenta kouzlí melodii, která tají dech, uklidňuje věčně neklidnou mysl, hladí duši a odnáší nás do zasloužených vod jedinečného prožitku.

Sedíme v sále, svátečně oblečeni, noříme se do pomalu převládající atmosféry harmonie, klidu a zároveň autentického a právě teď probíhajícího koncertu. Jsme ovlivněni vším, co se právě okolo děje, ale současně máme možnost nechat se unášet souzněním početných a rozmanitých hudebních nástrojů. Jeden každý z nich má vlastní svébytný zvuk, nezaměnitelný mezi ostatními.

Kdybychom nakoukli na zkoušku, kde se každý hráč rozehrává, hladí zrovna ten svůj vlastní nástroj, viděli a slyšeli bychom něco jiného. Vnímali bychom jen kousek, jednu, dvě či více malých soukromých souher mezi hráčem a jeho nástrojem. I to stojí za to. I takové souzvuky jsou ladné, milé a přátelské.

Výsledkem těchto drobných meziher je večerní skvost, kdy zapomínáme na vše, co v tu chvíli není podstatné a máme možnost dovolit sami sobě vlastní naladění, cítění a naplnění až tam, kde je nám milo a bezpečno.

A tak přemýšlím a zkouším dívat se kolem sebe, dívat se na život, na lidi, na události a na vše, co kolem mne a taky v mně probíhá, právě jako na ten symfoňák. Nebo třeba rokovou kapelu, jak je komu libo. Já jsem spíš romantik a cíťa, ráda se občas slavnostně obleču a sednu do „sametu“, ale ono je to v principu jedno.

A najednou vnímám, že si vlastně mohu připadat jako jeden z hráčů toho skvělého orchestru. Nemám snad svůj vlastní nástroj, který mohu také rozehrát? A co je vlastně tím nástrojem? Asi něco ve mně, někde uprostřed hrudi, kde bývá někdy teskno, jindy fajn. Nemám snad šanci si zkoušet své soukromé souhry, ladění, hledání. Odkrývat tajemno, možnosti a schopnosti, které jsou zatím skryty, ale nemusí tomu tak být navždy?

Kolik chvil, minut, hodin a dní věnuje každý hráč cvičení a jak dlouho trvá, než se stane mistrem, hodným hrát v sále takovém tělese? Nevím, asi hodně. Ale když chce, má touhu, přání, cit, píli a vytrvalost, povede se mu to.

Mám vlastně kliku. Každý z nás ji má. My už jsme součástí toho velkého, silného, mnohohlasého a všudypřítomného orchestru. Nemusíme se snažit, mít nervy, procházet konkurzy. Není třeba se někam honit, pilně cvičit a pilovat etudy.

Stačí vnímat svůj nástroj a nechat se vést vlastním Dirigentem. Oba vědí, kam nás dovedou, jaký part je pro nás nejvhodnější, které sólo nám patří a kdy je lépe jen být součástí celé harmonie a nechat se unášet tou souhrou. Nemusíme se srovnávat, napodobovat jiné nástroje a jejich party. To bychom hráli kočičinec a harmonie by byla fuč.

Jednoduše se mi to píše :-). Sama vím, jak to někdy skřípe a co přináší pokukování k sousedovi a zkoumání, jak to on má? Není to třeba lepší, onačejší? Jsem dost dobrá, zvládnu to? Co má on, co já ne?

Ale no tak! Honem zpátky k symfoňáku! I když v něm hrají třeba troje housle, každý nástroj je jiný a je v rukou jiného hráče!

Pomáhá to. Zklidním se, pomyslím na Dirigenta a pomalu se vrátím tam, doprostřed hrudi. To je jiná káva. Je moje a sousedovi přenechám opravdu ráda tu jeho. Dneska je ta moje možná hodně hořká a ta nejčernější.

Příště si to možná vyměníme, možná ne. Ve svém oblíbeném hrníčku mám hořký, horký a černý kafe ráda. Vypiju ho s chutí a v klidu vyčkám.

Symfoňák spolu s Dirigentem mě v tom nenechají a já vím, že dřív nebo později mi nabídnou třeba sladkou čokoládu, medový čaj nebo jen tu krásnou melodii. Už se těším a učím se jim do toho moc nekecat.

Nenávidím svoji matku

Napadlo mne poprvé před rokem. Hrůza, děs, stud, morálka naruby. Co mne to napadá? Proč? To se nemá, nesmí, nepatří! Co se to se mnou děje? Jak je to možný? Mamika má být milována, vždy a za všech okolností. Dala mi život, mám jí být vděčná!

Jsem vadná, děsná, odporná! Jak můžu!? Zmatek, hanba, vina. Nejradši bych se neviděla. Co jsem to provedla?! Maminka se ctí, bez ohledu na....? Na co vlastně?

Nejsem schopná to uchopit. Odněkud se vynořil strašný pocit, se kterým si nevím rady. Bolí a dusí zároveň. Chci volnost, volně dýchat, nechci bolest, nechci se dusit. Nejde to. Nejde ani plakat. Nejde nic. Ochromená sedím a nevím si rady. Nebo přeci jen?

Záblesk, vzpomínka. Znám to? Znám ten pocit? Bezmoc, bolest, zmatek, vina.....Už tu byl, není nový. Známe se, mnohokrát jsme se potkaly. A mnoho jiných nežádoucích pocitů by se k nim rádo přidalo. Jsem k ničemu, to nedám, nestačím na to.

A moje maminka přilévá olej do ohně, přihazuje polínka. Podívej, Maruška od vedle má diktát na jedničku, k angličtině budeš chodit ještě na balet a tenis taky stihneš. A ukliď si pokoj, kdo se má na to dívat!

„Ano, mami“.

Nechci chodit na balet, nechci na tenis, angličtinu nesnáším, nevím, proč se jí mám učit, když nevím, k čemu mi to bude. Nechci mraky jiných věcí a stejně je dělám. Snad jen ta angličtina se mi teď hodí, ale to jen proto, že jsem si ji sama oprášila tehdy, když bylo potřeba.

Po roce, kdy tahle písmenka ležela v šuplíku, po roce hledání, lepších i horších chvil, jsem se přiblížila. Marušky, angličtiny a úklidy byly snad jen následek, pokračování... Bude nutné jít patrně ještě dál, hlouběji. Mé pocity a prožitky to ukazují. Dál, do maminčina bříška, snad do doby porodu. Nevím, ale vím, že se blížím. Se strachem, slzami, probleskne i láska s vděčností. Tak, jak dovolím..., jak je mi dovoleno.

Už rok vím, že jsem potkala myšlenku „nenávidím svoji matku“. Kontroverzní záležitost, která se vůbec nahlas neříká! Časem se mi snad podaří přijmout úplně, že je to normální. Že je normální mít ten pocit. Stejně tak, jako je normální nenávidět cokoli jiného. I samu sebe. Je normální si to pořádně prožít. Pokud to jde. Třeba po kouskách, ale dřív nebo později to prostě půjde.

Jenže!

Co pak? Co přijde pak, až to „zjistím“, prožiju, přijmu? Možná prázdno, možná úleva, volnost. Jak komu, jak je třeba, jak to jde.

A tím to končí? Mohlo by, záleží na nás. Můj vlastní cit mne vede dál. Dál do hlubin našich vztahů, do sítě našich střetů, nepochopení, nedorozumění. Učeně řečeno do generačních vzorců chování. Moje mysl mne vede do vzpomínek na babičku a srdce vnímá tu tenkou linii, která se nese v naší rodině a zrcadlí vše, co je v ní ukryto.

Není tam jen bolest. Cítím radosti z běžných věcí, ze života, z mála. Vnímám starosti, které prostě jsou, vnímám soucit, obětavost. Objímá mne láska, která se nedá uchopit ani pochopit. Je křehká, skrytá, tajená. Nedovolená, potlačená láska žen, které žily přede mnou.

Nenávidím a miluji. Nepochopitelné, neuvěřitelné. Tak je to ve mně otištěno. A tak je to správně. Dvě strany jedné mince, černá s bílou. A co s tím?

Milovaná babička dávno nežije, ale vzpomínky na ni mi dodávají sílu, přinášejí pochopení a leckdy radu tehdy, když tápu. S maminkou se stále učím vymezit si to, co je mé, co potřebuji a co chci. Vím, že to často nechápe, nesouhlasí a vzteká se. Také vím, že to už je její část a že je třeba, aby se s tím poprala sama.

I když někdy stále létají jiskry, nebrání nám to prožít bezva chvíle na výletě nebo u skleničky vína. Jsou dny, kdy s ní zkrátka mluvit nechci, potřebuji svůj klid, odpočinek a vlastní program. Tak to tak zkrátka dělám a přecházím ublížené poznámky, že se neozývám.

A jsem vděčná, že jsem si dovolila svoji maminku nenávidět. Je to stejná vděčnost, se kterou jí děkuji za svůj život. Bez ní bych tady totiž nebyla.

První nádech, poslední výdech

Taková obyčejná a samozřejmá věc, náš, můj dech. Většinou si ani neuvědomím, že dýchám. Natož pak jak dýchám. Dojde mi to až ve chvíli, kdy se mi stresem svírá hrdlo, srdce buší a já lapám po dechu. Nebo zase tehdy, když jsem v klidu, v pohodě a je mi fajn. No, ale, upřímně, to stejně dýchání příliš nevnímám, jen si užívám, že je mi dobře.

Najednou však přišly situace, které mě přivedly k tomu, se zamyslet, pozorovat. Jak je to vlastně s tím dechem, dýcháním? O čem to je ? Je to tak přirozené, spontánní, nezbytné. Samozřejmé, běžné.

Jasně, je mnoho knih, které přesně, odborně a z různých hledisek a úrovní poznání popisují náš dech. Co a jak se děje fyziologicky, jak se dá s dechem pracovat, co ovlivnit a spoustu dalších užitečných mouder.

Když se ráno vzbudím a dojde mi, že už jsem tedy vzhůru, s vděčností se nadechnu. Dřív jsem nic takového nedělala, vůbec jsem si to neuvědomila. Jednoho rána mi došlo, že když já se mohu nadechnout, někde někdo možná právě svým posledním výdechem odešel ze života. Stejně tak jako třeba se někde svým prvním nádechem rozkřičelo miminko, které do něj naopak vstoupilo.

Jak je to relativní, obyčejný dech. Vítá nás do života a stejně tak se s ním loučí. A co je mezi tím? Mnohokrát se spontánně nadechneme, nespočtukrát vydechneme. S radostí, s láskou, něhou, starostí, strachem, smutkem či úlevou. Pokaždé je to jiné, vlastně žádný výdech ani nádech nemůže být stejný. Každý je jedinečný, v jedinečném okamžiku, v jedinečné situaci. A jenom náš. Nikdo jiný ho nemůže ovlivnit.

Tak se stal dech můj kamarád. I ty chytré knihy mám doma, ale nějak mi to podle nich nešlo, nebo jsem neměla dost trpělivosti. Fascinuje mě, jak blízko ke mně samotné mě dokáže dovést a stejně tak, když je mi úzko, jaké jsou mezi ním a mnou obrovské hradby a bariéry. Jak se v takových chvílích nechytám, cítím se smutná a opuštěná. A tak se snažím se k němu zase vrátit, najít jeho podporu a bezpečí.

Nedá se uchopit, obejmout, podržet. Jen vnímat, být s ním, sdílet a přesto má takovou velkou sílu a je důležitý. Pomocník v nouzi, přítel v nesnázích. Stále se mnou, připraven kdykoli k použití. Stačí maličkost. Vědět, že tu je, co umí a dát mu šanci.

Neudělala jsem žádný zázračný obecný objev. Pro sebe samotnou jsem si však dala dárek. Rozbaluji jej postupně, opatrně a s citem. Už vím, co umí, jen já se s ním nedokážu domluvit vždycky tak, jak bych si přála. Vůbec mi to nevadí. On mi nikam neuteče. Společně máme stále dost času se na sebe naladit tak, jak bude právě v tom jedinečném okamžiku potřeba.

Byl tu se mnou, když jsem poznala tenhle svět, od té doby mne provází, můj věrný přítel a bude tu se mnou, až se budu loučit. První nádech, poslední výdech.