Kašlu na spokojený život !

To jsem se zase rozjela!

Ne, vážně. Pozastavuju se nad všemi těmi návody, radami, prohlášeními: „Chcete být šťastní? Chcete být spokojení? Nechcete se už nikdy trápit tím či oním? Mám pro Vás úžasnou radu, návod, terapii, .......! Stačí když.....“

Určitě to znáte, dosaďte si sami. Na sociálních sítích takové hlášky prožívají epidemii, vyskakují ze všech stran, hemží se a poutají usilovně naši pozornost. To je právě to! To mi na tom vadí. Cítím v tom stopu ovlivnění, nepřirozenosti. Příliš mnoho růžové, příliš mnoho sluníčka. Instantní řešení.
Nasypat, zamíchat, spolknout a skoro okamžitě je z vás jiný člověk. Jo a ještě zaplatit.

„Už tolik a tolik lidí využilo naši metodu. Připoj se k nám a budeš spokojený(á), uvidíš, jak se ti rázem změní život.“ No, neberte to. Když ty počty jdou do set a někdy tisíců těch nejspokojenějších lidí na světě. A tykání je fajn, to jsme si hned všichni tak nějak blíž, že jo. Sice vůbec nevíte, kdo je na druhé straně, ale co, když máme ten společný zájem, tak jsme vlastně kámoši.

Vůbec se nechci nikoho dotknout a dělím se jen o svůj vlastní názor. Třeba zrovna to, že mi tohle vadí, mě má něco naučit. Třeba jsem nafrněná, uzavřená, protivná a nekomunikativní osoba, které vadí, že se druzí kámoší na potkání, chtějí být spokojení a už se touží nikdy ničím netrápit. Nebo jsem morous, hnidopich a asociál, který přeje všem jen to nejhorší, pokud se jemu zrovna moc nedaří. Taky se ve mně může skrývat hádavá ženská, která jen číhá na příležitost, jak se do někoho navézt, naštvat ho a už se chystá do boje za svoji pravdu! Nebo to může být od každého trochu a já s klidem říkám, proč ne!

Aktuálně právě teď bych zrovna aspoň kus, aspoň chvíli, pár dní, i pár hodin spokojeného života brala. Přes to neberu nadpis článku jako rouhání :-). Je to můj vlastní úlevný výkřik nad všemi klišé, pozlátky, sluníčkovými kecy, jednoznačnými pravdami a zaručenými a hlavně nevyžádanými radami.

A nejvíc, úplně nejvíc mě vytáčí věta: „Nač hledat jinde, všechno máme ukryté v sobě.“ Proč? Protože je to pravda :-). Jenže ono záleží na tom, kdy, jak a v jaké situaci vám to kdo řekne.

Když jsem byla fakt v háji, v opravdu zoufalé situaci, tak mi tahle hluboká, vzácná a svatá pravda byla vážně k ničemu. Ze všeho nejvíc jsem potřebovala obejmout, pohladit, vybrečet se nebo se vyzuřit. Potřebovala jsem čas na výdech, nádech. Potřebovala jsem moře času, síly, naděje, víry a pochopení, abych došla k tomu, že tomu tak opravdu je. Abych tomu uvěřila.

A jak tak brouzdáte tím časem, padáte a zase vstáváte, brečíte, zuříte a dýcháte, občas si všimnete, že se tu a tam mihne něco jiného. Záblesk, neuchopitelný pocit, zrnko víry a stopa naděje. Někdy si toho ani všimnout nestačíte, jen cosi proběhne, něco ťukne a je jinak. Jste vděční, když se najde přítel, který pomůže. Vlastní zkušeností, pouhou přítomností, nasloucháním i případnou radou. Máte štěstí, potkáte-li průvodce, který vás vezme za ruku, ukáže směr, pozastaví vaši zoufalou snahu, chtění a ukáže, jak uvolnit ten děsný tlak, který si na sebe sami vytváříme. Jen nás vezme za ruku a kousek cesty jdeme společně.

Ano, všechno máme v sobě ukryté. Nenávist i lásku. Smích i žal. Radost i bolest. Jistotu i pochybnosti. Otázky i odpovědi......Všechno k sobě patří, souvisí a nelze oddělit. Jedno střídá druhé a nic není napořád. Ani štěstí, ani nesnesitelná bolest. Všechno se jednou promění a najde k sobě tu druhou půlku.

Až když mi tohle na vlastní kůži došlo, až když jsem dostala šanci se zvedat z hlubin bolesti, smutku, vzteku, obviňování a litování, teprve tehdy jsem si dokázala všimnout toho jemného ťukání. Těch náznaků. Špitnutých odpovědí na vykřičené otázky. Nikdo druhý se mnou nebyl, nikdo mi nic neradil, nikdo nepomáhal. Po kouskách jsem chytala to, „co je jinak“. Ve svých bdělých nocích, prospaných dnech. A trvalo mně, zabedněnci, celkem dlouho, než mi došlo, že to ťukání je moje vlastní. Že jsem to JÁ. Že TO opravdu mám v sobě.

Naděje dostala konkrétní obrysy a víra mě objala a už nepustila. Stále se mnou bývá bolest, smutek, vztek i lítost. Nejsem z nich nadšená, klidně bych se bez nich obešla. Jen už vím, že když vydržím a nezaženu je, časem se ozve ťukání. A já se snažím ho nepřehlédnout, pustit dál a být s ním. Má kouzelnou moc. Dokáže totiž, že si všimnu jinakosti, změny, obratu. Povolení tlaku, opuštění snažení a chtění. Umí ještě víc. Ví, jak pozvat radost, užít si úlevu, prožít odpuštění, přijmout lásku.

A v tu chvíli, třeba krátkou, tehdy jsem spokojená. Příště bude třeba delší a až se s mým ťukáním naučím víc kámošit, až ho víc poznám, najdu v sobě o chlup víc trpělivosti, tehdy bude těch spokojených chvil víc.

Nemám vůbec nic proti jakékoli metodě, která dokáže pomoct. Sama jsem některé z nich vyzkoušela. Je rozhodně správné, že tu jsou a můžeme si vybírat. Je jich mnoho, různí lidé s nimi různě zachází a nakládají.

A nemám taky nic proti spokojenému životu. Proč ne? Jen to instantní kámošení není nic pro mě :-).





Jste dobrá...!

„…., že jste to vydržela!“ Povídal najednou ten mladík v metru.

„To vůbec není o tom, jestli je někdo, dobrý, děkuji Vám. MOC Vám děkuji!“ slyším se odpovídat a zjišťuji, co se děje, kde jsem a o co vlastně jde. Vracím se do reality.

Poznávám pražské metro, mladíka, který se opírá o dveře. Stojíme těsně vedle sebe a já vnímám jeho tvář. Usměvavou, klidnou s hlubokýma očima.

„Většinou každý uhne, když se na něj dívám,“ dodává s přirozeným klidem.

„Proč bych to dělala,“ odpovídám spontánně a už mi rozum káže spolknout dodatek : „máte krásné oči!“ Přišlo mi to blbý. Nehodí se, abych já říkala takové věci mladému muži v metru. Tak jsem mu aspoň popřála hezký den a ještě jednou poděkovala.

No jasně, blbeček rozum mi zas do toho kecá. Pro tentokrát jsem mu to odpustila, protože mě tak vrátil už opravdu zpět a umožnil mi zjistit, co se vlastně stalo.

Pohled toho mladíka jsem ucítila, prostě si mne přitáhl. Viděla jsem tvář, oči a první, co mě napadlo:

„ Co tak civí, spratek! Tak schválně, kdo z nás to dýl vydrží!“

Něco ve mně vyrazilo do boje!

„Já ti ukážu, že blbě čučet na starší vážnou dámu se nedělá!“

A udělalo se mi blbě. Normálně fyzicky nevolno, podlomily se mi kolena, začala jsem se dusit, krk sevřený a bolavý. Už pár měsíců mě různé nepřehlédnutelné a velmi důrazné okolonosti učí, že moje fyzické tělo je dokonalé ukazovátko. A je radno ho vnímat a naslouchat mu. Poučena, raději jsem hodila zpátečku a zavnímala v sobě narůstající chuť seknout, srazit, přeprat, převálcovat, ublížit.....

Známe se. Ode dávna, tedy od mého mládí, ale je možné, že patří možná ještě kamsi dál, do hluboké a dávné minulosti. Tam, kde byla dříve prioritou a potřebou. Třeba pro přežití, pro vítězství, pro nadvládu, podrobení. Nevím, nepotřebuji pátrat. Přeji si ji poznat a naučit se ji chápat, přijmout, uzdravit.

Koukám do těch očí, dávám prostor tomu, co mnou prochází a cítím, že se přestávám dusit, stojím pevněji a ty oči mě začínají objímat. Nemusím nic vydržet, ony mne podporují, ukazují cestu, vedou mne do klidu, dávají mi šanci uvidět, co je za nimi či hluboko v nich ukryté. Vidím krajinu plnou laskavosti, míru a bezpečí. Jistotu bez boje, soucit bez lítosti, pochopení bez přetvářky a bez podmínek. Cítím vděčnost a vím, že tady se nesoutěží a nehodnotí. Tady se zkrátka JE a to stačí.

Necítím se „být dobrá“. Proč? Ale je milé, že to ten mladý muž řekl, protože jsem mu mohla poděkovat. Opravdu je za co. Za tu lekci, šanci, příležitost. Snad meditaci, snad výlet...V dopravní špičce v pražském metru. Další poznání pro mého nevěřícího, nedůvěřivého a opatrného vnitřního Tomáše! Šance, příležitosti a možnosti jsou všude.

Pro příště už vím, že není až tak nebezpečné se o chlup víc otevřít a neježit se, nestartovat hned na první kouknutí. Za kapkou trpělivosti a důvěřivosti se může ledaccos objevit a najít.

A fakt nejsem na mladý kluky :-).

Buď na sebe hodná!

Upřímně mi radí moje vzácná přítelkyně.

„No, jo, jasně, budu.“

Odpovídám a v tu chvíli je mi to naprosto jasné. Co je na tom, vždyť je to normální! Jaká jinak bych asi na sebe měla být? Přeci si nebudu ubližovat! Rady si vážím, protože si vážím také toho přátelství. Zkrátka víte, že tady ten druhý pro vás je a vždy, když je třeba, udělá to nejlepší, co v danou chvíli umí a ví.

A tak se snažím být na sebe hodná. Vždyť to nic není. Koupím si nezřízeně drahý, ale fakt dobrý kus dortu, zajdu do svého oblíbeného sekáče, kde tutově ulovím za pár korun parádní kousek. Usoudím, že si zasloužím pokecat u skleničky s kamarádkou nebo si číst místo toho, abych šla luxovat.

„Jsi šikovná a fajn holka“, říkám si a těší mě, že ve svých letech dobře vypadám a nikdo by mi je nehádal. Mám bezva syna, báječného manžela a mrňavého vnuka, který zatím dělá, co umí, aby se tady rozkoukal a zjistil, o čem to vlastně je.

A snažím se dál.

Jenže se nějak začíná ukazovat, že sladké dorty mají nějakou jinou chuť a už to nějak není ono, parádních kousků ze sekáče už mám opravdu dost a vlastně mě to nebaví. Nějak tak úplně nevěřím tomu, že jsem fajn a šikovná. A když je mi zrovna mizerně, bývá mi ukradený, jak vypadám!

Tak v čem je problém? Co je na tom „být na sebe hodná“ ? Proč mi to nefunguje? Dumám a začínám se vztekat. Dochází mi, že takovou banalitu vlastně vůbec neumím!

Jenže, moji milí, ona to není žádná banalita, nic jednoduchého. Pro mě osobně je to jedna z nejtěžších věcí, které mi leží na srdci. Aha, už svítá. Kde že to leží? V SRDCI, ne v hlavě.

Problém je v tom, že se SNAŽÍM. Vždycky jsem se snažila. Musela jsem. Ve škole, v baletu, na lyžích, na angličtině. Pořád jsem něco musela, a proto si myslím, že to tak je správně. Čím víc se budu snažit, tím víc mě pochválí, ohodnotí a budu DOBRÁ.

Jsem zmatená. Něco je nějak jinak, mělo by být, tuším. Ale vůbec si nevím rady. Kam se vytratila ta samozřejmost, ta neochvějná jistota, že vím, jak „být na sebe hodná“ ?

Jak se to vlastně dělá? A co to znamená? Jak to poznám? Jak poznám, že jsem na sebe opravdu hodná a že nejsem zas ta „hodná holka“?

Když tak úplně nefungují dorty, pokec, nově ulovené sekáčové modely a jiné původně dobře míněné radosti a všechno je tak nějak divně a na levačku, je mi blbě a vůbec nevím co s tím, chce se mi na to vykašlat.

Sedím jedním zadkem na dvou židlích a to fakt není pohodlný! Tak ráda bych uměla dovolit si VYKAŠLAT SE na to být „hodná holka“. Drobný, tichý hlásek ve mně mi říká, že ano, tudy vede cesta k tomu, být na sebe hodná.

Je nesmělý, ušlápnutý, šeptá, ale já ho přeci slyším! A je MŮJ, to vím jistě. No hurá, první jakási jistota, střípek, kotvička, které se můžu chytit. A je někde tam, uvnitř a to znamená, že cesta k mojí sebelásce vede zevnitř a všechny ty venkovní drobnosti a radosti jsou jen doplněk. Teda příjemný, fajn, ale opravdu jen doplněk.

Proč mi to nikdy nikdo neřekl? Proč se to nikde neučí? Proč to nevím od malička? Proč potřebuji najít něco, co je přeci normální a samozřejmé? A proč mi to nejde a je to tak těžké?

Ticho, žádná odpověď. Můžu se nahlas ptát dokola, můžu brečet, vztekat se, prosit. To všechno jsem už vyzkoušela. Nebylo to zbytečné, nebylo to k ničemu. Nejdřív jsem našla směr a teď kousek po kousku otáčím kormidlem. Jakýsi kompas ve mně mi ukazuje, o kolik stupínků otočit a kam, jakým směrem. Učím se ho poslouchat a se střídavými úspěchy si rozumíme. Někdy je to jeden krok dopředu, dva dozadu.

Ale našla jsem POCIT! Občas mlčí, schovává se a já jsem zase bezradná a zmatená. Doluju trpělivost, abych mohla počkat, až se zase objeví. A když se objeví, neznamená to, že ho vždycky poslechnu. Pořád to tak úplně neumím, ale už vím, jaké to je, když se chytneme za ruce. To opravdu JSEM NA SEBE HODNÁ. Najdu sama se sebou společnou řeč, nebo si spolu jen mlčíme. Někdy je to prchavý okamžik, jindy pobudeme déle. A já vím, že to jde. Že někde uvnitř sebe mám ukryté bezpečí, lásku, jistotu a to vše je mé, vždy k potřebě, vždy se mnou.

A když si příště brečím u dortu, u skleničky s kamarádkou je mi smutno, připadám si k ničemu a nechce se mi psát ani písmenko, tak to prostě tak je. A co má být! Komu to vadí a kdo bude soudit, hodnotit?

Však on zase přijde. Ten POCIT! Vynutit nejde a na písknutí nepřiběhne. Potřebuje volnost, rozlet a vlastní prostor. Učím se mu ho dát, učím se dát si tohle všechno sama sobě. Nedusit nás oba snažením, chtěním a musem. Je to fuška, ale odměna je báječná. A nejlepší na tom je, že já prostě VÍM, že nikam nemizí. Jen potřebuje odfoukat něco nánosů, které se za nějaký čas nastřádaly :-).