To jsem se zase rozjela!
Ne, vážně. Pozastavuju
se nad všemi těmi návody, radami, prohlášeními: „Chcete být
šťastní? Chcete být spokojení? Nechcete se už nikdy trápit tím
či oním? Mám pro Vás úžasnou radu, návod, terapii, .......!
Stačí když.....“
Určitě to znáte,
dosaďte si sami. Na sociálních sítích takové hlášky prožívají
epidemii, vyskakují ze všech stran, hemží se a poutají usilovně
naši pozornost. To je právě to! To mi na tom vadí. Cítím v tom
stopu ovlivnění, nepřirozenosti. Příliš mnoho růžové, příliš
mnoho sluníčka. Instantní řešení.
Nasypat, zamíchat,
spolknout a skoro okamžitě je z vás jiný člověk. Jo a ještě
zaplatit.
„Už tolik a tolik lidí
využilo naši metodu. Připoj se k nám a budeš spokojený(á),
uvidíš, jak se ti rázem změní život.“ No, neberte to. Když
ty počty jdou do set a někdy tisíců těch nejspokojenějších
lidí na světě. A tykání je fajn, to jsme si hned všichni tak
nějak blíž, že jo. Sice vůbec nevíte, kdo je na druhé straně,
ale co, když máme ten společný zájem, tak jsme vlastně kámoši.
Vůbec se nechci nikoho
dotknout a dělím se jen o svůj vlastní názor. Třeba zrovna to,
že mi tohle vadí, mě má něco naučit. Třeba jsem nafrněná,
uzavřená, protivná a nekomunikativní osoba, které vadí, že se
druzí kámoší na potkání, chtějí být spokojení a už se
touží nikdy ničím netrápit. Nebo jsem morous, hnidopich a
asociál, který přeje všem jen to nejhorší, pokud se jemu zrovna
moc nedaří. Taky se ve mně může skrývat hádavá ženská,
která jen číhá na příležitost, jak se do někoho navézt,
naštvat ho a už se chystá do boje za svoji pravdu! Nebo to může
být od každého trochu a já s klidem říkám, proč ne!
Aktuálně právě teď
bych zrovna aspoň kus, aspoň chvíli, pár dní, i pár hodin
spokojeného života brala. Přes to neberu nadpis článku jako
rouhání :-). Je to můj vlastní úlevný výkřik nad všemi
klišé, pozlátky, sluníčkovými kecy, jednoznačnými pravdami a
zaručenými a hlavně nevyžádanými radami.
A nejvíc, úplně nejvíc
mě vytáčí věta: „Nač hledat jinde, všechno máme ukryté v
sobě.“ Proč? Protože je to pravda :-). Jenže ono záleží na
tom, kdy, jak a v jaké situaci vám to kdo řekne.
Když jsem byla fakt v
háji, v opravdu zoufalé situaci, tak mi tahle hluboká, vzácná a
svatá pravda byla vážně k ničemu. Ze všeho nejvíc jsem
potřebovala obejmout, pohladit, vybrečet se nebo se vyzuřit.
Potřebovala jsem čas na výdech, nádech. Potřebovala jsem moře
času, síly, naděje, víry a pochopení, abych došla k tomu, že
tomu tak opravdu je. Abych tomu uvěřila.
A jak tak brouzdáte tím
časem, padáte a zase vstáváte, brečíte, zuříte a dýcháte,
občas si všimnete, že se tu a tam mihne něco jiného. Záblesk,
neuchopitelný pocit, zrnko víry a stopa naděje. Někdy si toho ani
všimnout nestačíte, jen cosi proběhne, něco ťukne a je jinak.
Jste vděční, když se najde přítel, který pomůže. Vlastní
zkušeností, pouhou přítomností, nasloucháním i případnou
radou. Máte štěstí, potkáte-li průvodce, který vás vezme za
ruku, ukáže směr, pozastaví vaši zoufalou snahu, chtění a
ukáže, jak uvolnit ten děsný tlak, který si na sebe sami
vytváříme. Jen nás vezme za ruku a kousek cesty jdeme společně.
Ano, všechno máme v
sobě ukryté. Nenávist i lásku. Smích i žal. Radost i bolest.
Jistotu i pochybnosti. Otázky i odpovědi......Všechno k sobě
patří, souvisí a nelze oddělit. Jedno střídá druhé a nic není
napořád. Ani štěstí, ani nesnesitelná bolest. Všechno se
jednou promění a najde k sobě tu druhou půlku.
Až když mi tohle na
vlastní kůži došlo, až když jsem dostala šanci se zvedat z
hlubin bolesti, smutku, vzteku, obviňování a litování, teprve
tehdy jsem si dokázala všimnout toho jemného ťukání. Těch
náznaků. Špitnutých odpovědí na vykřičené otázky. Nikdo
druhý se mnou nebyl, nikdo mi nic neradil, nikdo nepomáhal. Po
kouskách jsem chytala to, „co je jinak“. Ve svých bdělých
nocích, prospaných dnech. A trvalo mně, zabedněnci, celkem
dlouho, než mi došlo, že to ťukání je moje vlastní. Že jsem
to JÁ. Že TO opravdu mám v sobě.
Naděje dostala konkrétní
obrysy a víra mě objala a už nepustila. Stále se mnou bývá
bolest, smutek, vztek i lítost. Nejsem z nich nadšená, klidně
bych se bez nich obešla. Jen už vím, že když vydržím a
nezaženu je, časem se ozve ťukání. A já se snažím ho
nepřehlédnout, pustit dál a být s ním. Má kouzelnou moc. Dokáže
totiž, že si všimnu jinakosti, změny, obratu. Povolení tlaku,
opuštění snažení a chtění. Umí ještě víc. Ví, jak pozvat
radost, užít si úlevu, prožít odpuštění, přijmout lásku.
A v tu chvíli, třeba
krátkou, tehdy jsem spokojená. Příště bude třeba delší a až
se s mým ťukáním naučím víc kámošit, až ho víc poznám,
najdu v sobě o chlup víc trpělivosti, tehdy bude těch spokojených
chvil víc.
Nemám vůbec nic proti
jakékoli metodě, která dokáže pomoct. Sama jsem některé z nich
vyzkoušela. Je rozhodně správné, že tu jsou a můžeme si
vybírat. Je jich mnoho, různí lidé s nimi různě zachází a
nakládají.
A nemám taky nic proti
spokojenému životu. Proč ne? Jen to instantní kámošení není
nic pro mě :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat