Červená podprsenka

S krajkou!

Možná prozrazuji velké intimnosti, ale mně to tak nepřijde. Prožila jsem totiž s tím zdánlivě obyčejným kouskem dámského prádla docela slušný seberozvojový zážitek. A bylo hodně zajímavé pozorovat, co se ve mně děje, tak se zkrátka nejde nepodělit.

Z původně celkem otravného nákupu u nás v Lidlu se rázem stal poznávací kurz a ještě ke všemu zdarma. Vlastně ne, stál mě cenu té podprsenky, ale de facto byl aktuálně k nezaplacení.

Koukla na mě z regálu, kde byly v krabičkách její další méně zajímavé sestry. A taky tam stály další dámy, v tu chvíli jsem je titulovala „baby“, ale to se sem nehodí. S prominutím nebo bez :-) se přehrabovaly ve zboží a to je věc, která mě stoprocentně odradí od jakéhokoli podobného nákupu, i kdyby nabízeli bůhvíco za super ceny.

Jenže ono to bylo najednou jinak. Něco mě jednoduše vtáhlo mezi ty čehokoli koupěchtivé osoby, neomaleně jsem si prorazila cestu a koukala na tu červenou nádheru. Nevnímala jsem popuzené průpovídky a sápala jsem se po tom, o čem jsem byla přesvědčená, že mi samozřejmě patří!

Vůbec jsem nechápala proč? Krajky nesnáším, podprsenku zrovna nepotřebuju. Nojo, jenže já jsem ji najednou strašně chtěla. Fascinovala mě ta barva a zároveň jsem slyšela:

„Krajka jo? Ty jsi fakt snad magor. Na starý kolena ze sebe budeš dělat dámičku!? A k čemu, kam to budeš nosit? Stejně to není vidět! Hm a ty prachy zrovna potřebuješ na něco jinýho. Uvidíš, jak se v tom nebudeš cejtit.“

Jo, to všechno byla pravda, ale já jsem ji stejně chtěla. Chtěla jsem ji, přestože opravdu nesnáším krajky, ale tuhle jsem potřebovala. Chtěla jsem ji, protože nemám žádné červené spodní prádlo a najednou jsem po něm zoufale zatoužila. Chtěla jsem ji, protože to právě nebude vidět, ale JÁ budu vědět, že mám něco, co jsem nikdy neměla, vždycky jsem nesnášela a bude to jen pro moje prsa. Jen JÁ budu vědět, že je tak pohýčkám, udělám něco, co sice není vidět, takže se nedočkám „jé tobě to sluší“, ale až to celé vydýchám a dojde mi to, hrdě si budu vykračovat v červené krajkové podprsence!

Opravdu jsem tu zdánlivě obyčejnou a bezvýznamnou součást ženské garderoby vydýchávala dlouho. Stejně dlouho trvalo, než jsem si v ní skutečně vykračovala. Než jsem si uvědomila, co to bylo za sílu, která mne vedla k tomu zdánlivě zbytečnému a nesmyslnému nákupu. Než mi došlo, že si zasloužím já a moje ženské části něco krásného, neobyčejného a nevšedního, co není třeba ukazovat. Co je ale jen vnějším vyjádřením drobné jiskřičky, která o sobě musela dát zkrátka vědět.

Moje potlačené a ublížené já a jeho ženská část se už nechtěly dál trápit. Daly mi tak najevo, ať už proboha něco udělám a pomůžu jim. Ne kecama, ne meditacema a ostatními nehmotnými v tuto chvíli už berličkami, ale opravdu reálným krokem, který mě nakopne a spojí všechny ty šňůrky doposud vlající někde v prostoru do jednoho konkrétního činu.

A tak mám na starý kolena krásnou krajkovou červenou podprsenku, jak mi naznačoval můj rozum. Já bych řekla, že MÁM krásnou červenou krajkovou podprsenku, kolena k tomu nepotřebuju. Trochu foukám do té jiskřičky, která to všechno způsobila a věřím, že ta červená ji podpoří v oheň, který mi dál bude svítit na cestu, abych jí už neztratila.

A kdo ví, příště to budou třeba kalhotky?

A co když ?

To nevyjde? Je to blbý? Nemá to cenu? Je to k ničemu? Budu vypadat blbě? To nemá smysl?

Takový nesmysly! Fakt nesmysly? Vždyť to jsou normální otázky! A to jako říká kdo?

Znáte to? Ten klasický, otřepaný a přesto neodbytný dialog, který dokáže pořádně drnčet v hlavě? Hučí, kecá, duní a nedá pokoj? Je zajímavý, že se dokáže se stejnou vehemencí prosadit kdykoli. Prosazuje se úplně stejně, jde-li o zdánlivou prkotinu nebo o jiná, závažnější rozhodnutí. Jako třeba napsat knížku.

No vážně. Vzpomínám si, že úplně stejně mi dokázala moje mysl kecat do toho, jestli se mám pustit do psaní jakékoli z mých knížek, blogu, článků. Nevzdala jsem to a zkrátka jsem to zkusila. A ono to vyšlo. Šlo prostě jen o to, udělat první krok. Nebo aspoň krůček.

Poslat ten hlas do háje. Nechat odprejsknout pochybnosti. Prostě dát se do toho. Jakkoli, třeba s nejistotou. Jen to udělat. Nějak, po svém, jak to zrovna cítím a vnímám. Nějaké to bude, nějak se to vyvine. Jednu důležitou vlastnost to dozajista má. Je to moje! A můžu si s tím dělat, co chci. Změnit, předělat, zrušit a začít třeba znovu.

Uvědomuju si, že ten hlas je se mnou odjakživa. Provází mne, co si pamatuju a dokázal mi pravděpodobně zmařit hodně nápadů. Těch prvních. Takových, co přišly spontánně, z hravosti, z tvoření, těch, které mi jako inspiraci posílá to nejlepší, co ve mně je. Co to přesně je, tak úplně s jistotou nevím. Snad duše, podvědomí, zdroj či vnitřní síla. Ale je to tam a je jedno, jak si to pojmenuju. To ono ví, co mně dělá dobře a kam se mám vydat.

Nojo, jenže často se mi podaří neslyšet to, co slyšet mám a slyším to, co slyšet nemám! Nebo vlastně ne. Slyším oba řečníky, ale jen jednoho poslechnu. Ježiš, ta čeština je nádherná!

Prostě se leknu a nechám se ukecat od toho rozumu. Blbečka. Jo, občas se hodí, ale častěji ho mám za Blbečka. Mysl prostě myslí, nic jiného neumí. Momentálně bych potřebovala, kdyby svoje aktivity stopla na minimum a nechala mě volně dýchat. Proto jsem se rozhodla do ní šťourat, rýt a podrobit jí křížovému výslechu.

Nesnáším „......a co když...!“

A přišly obrazy.

„Co když …dostanu pětku? …. to nebudu umět? ….....neudělám zkoušky? ….. mě nemá rád?.... neseženu práci? …...nestihnu, nezvládnu......

Bylo jich mnoho a mnoho. Pochybnosti, domněnky, strachy, obavy, nedůvěra. Kde se vzaly a proč tu jsou? Dumám, ptám se, hledám?

„A co když je to Láska?“

Jo, není to původní, snad je to název nějaké písničky, nevím. Ale přišlo to, slyším to. Netuším nejdřív souvislosti, nepasuje mi to. Zase blbost? Nechávám to plynout, věc pro mne nevídaná :-) a jen s tím jsem.

Jen cítím, nerozumím. A je to asi ono. Nějak to tam prostě je. A je to před tím, než co řekne Blbeček. Blbeček totiž někdy snad i chrání. Před bolestí, před zklamáním. Proč? Protože už tu jednou bylo a třeba bolelo a to je někdy dost hustý. Jenže Láska ví, že už to bolet nemusí.

A pak se v tom vyznejte.

Každopádně jsem prozatím přišla na to, že budu líp naslouchat. Protože i když to zní stejně, může mi to přinést různá poselství. A jak to poznám?

Jednoduše se do toho pustím. Zkrátka to udělám a pak se uvidí. Změna se dá udělat vždycky.