Prostě se to děje

Mívám občas pocit, že všechno, čím procházím, co prožívám, je jak film, na který se dívám. Bez mého přičinění, jsem a nejsem účastník. Někdy fakt nevím, jestli jsem se nezbláznila. Jako kdyby mě někdo nebo něco posunovalo jak pověstnou figurku na šachovnici, která ví, že je té hry součástí, ale zas tolik toho ovlivnit nemůže.

Pokud ovšem nepřijme pravidla, která jsou daná a na ní nezávislá. A pak jsem jeden velký otazník a hledám, jak se to dělá. Padám a zase vstávám, klopýtám a peru se s těmi zákonitostmi tak dlouho, než mi to dojde! A i když mi to dojde, stejně to nic nemění na faktu, že se tak nějak dívám, pozoruju a vnímám, že se To opravdu prostě jen děje.

Nejen mně, ale i kolem mne. A někdy je pro mě, velmi citlivou bytost, problém to celé ustát. A můžu mít stokrát načteno, odžito a navnímáno. Vždycky jsou aktuální situace, které se mě dotýkají, bolí nebo naopak přinášejí radost a užitek. A je jedno, jestli se jedná o můj osobní problém nebo někdo blízký prochází složitostí či radostí, nebo se někde odehrává nějaký problém a že jich teda všude ve světě je! A pak si přeji, aby se vrátil ten pocit pozorovatele filmu, nezávislého účastníka a figurky, která je čehosi součástí.

Nevím, jestli to taky tak máte, ale myslím si, že v nějaké podobě jsme to zažili každý. Jsou to okamžiky rovnováhy, harmonie, která je nám vlastní a je někde hluboko ukrytá. Patří k ní nekonečný klid, pocit, že vše je možné a nic není překážkou a hluboká vnitřní jistota o čemsi, co nelze popsat, pojmenovat, přesto víme, že to tu Je. A chtěli bychom, přáli bychom si, aby nás neopouštěla a byla s námi stále.

Jenže to zřejmě jaksi nejde. Nebo jinak. Jde to, je tu, ale jsou tu také naše otazníky, složitosti a schůdky, po kterých potřebujeme projít, vystoupat, vyšplhat....prosím, nechť si laskavý čtenář doplní to vlastní slovo, jemu nejmilejší :-), abychom uměli ten jedinečný pocit klidu docenit a vážit si ho.

Pak jsme skutečně sami sebou, vzácně ve spojení s Pravdou a jejími pravidly a zákonitostmi. To prostě neokecáme. A je na Životě, aby nám to ukázal. A na Nás, abychom si vyzkoušeli, jak na tom jsme, kudy na to a o čem to Je.

Třeba se mýlím, ale můj momentální vlastní pocit v této době je, že teorie už bylo dost a právě teď máme šanci v Životě prožít to, co je užitečné a co se prostě děje. Je to sakra práce a fuška a nic snadného. Ale ne nemožného. Když mi není, jsem unavená, mám strach a hledám zbytky sil, jen věřím, že se ten právě zdánlivě ztracený klid zase vrátí. Věřím, že je momentálně za rohem nebo dvěma či třemi, ale nezmizel a trpělivě čeká, až projde současná větší či menší bouře a pak se vrátí zpátky, aby mě podepřel a ukázal, že se na něj mohu spolehnout.

Tak to jsem vám dneska chtěla napsat. Dřív jsem si myslela, že jsem divná, špatná a nedokonalá, když mi bylo blbě. Dneska už vím, že je to jinak. Že když je mi blbě, tak je to vlastně správně. Dostávám šanci a zas mi bude dobře. A nejen to. Bude mi o nějakou pochopenou složitost líp. Tak to funguje, to je Pravda a tu jednoduše nelze nijak „očůrat“.

Přeji hodně sil nám všem a věřím, že ty vzácné okamžiky harmonie jednou přestanou být vzácností a stanou se naší samozřejmostí a přirozeností.



Žádné komentáře:

Okomentovat